Březen 2016

Nezavírej oči před vzhledem aneb jak jsem začala civčit

28. března 2016 v 18:20 | Mia |  Lifestyle
Každý z nás má jiný ideál krásy. Někomu se líbí svaly, někomu vyhublá postava, někdo má zase rád boubelky a někdo se nad tím nikdy moc nepozastavoval. To je i můj případ.
Vždycky jsem byla vůči vzhledu nekritická. Bylo mi jedno zda má člověk o pár kil víc nebo míň, nikoho jsem podle toho nesoudila. Dokonce ani sama sebe. Už asi od patnácti let jsem nad svým vzhledem zavírala oči. Když jsem stávala před zrcadlem, nějak jsem neřešila jak vypadám. Postupem času jak jsem dospívala jsem ale začala řešit vzhled víc a víc. Ani ne u ostatních, ale u sebe. Nemohla jsem se vidět nahá, vadilo mi jak vypadám. I přes toto všechno jsem s tím ale nikdy nic nedělala.
Každý kdo si tohle přečte si teď nejspíše přestaví nějakou obézní holku. No, nechci říkat že opak je pravdou, ale já nikdy neměla s váhou nějaké větší problémy. Jediná více problematická patrie u mě byla a je břicho. Stačí mi se trochu více najíst a okamžitě to na mě jde vidět. Nikdy jsem neměla ploché břicho, nějaký ten špek byl u mě vždycky samozřejmostí. Nemohla jsem nosit džíny, protože jsem je nikdy nedopla v pase a nebo mi boky jednoduše řečeno přetíkaly přes ně. Jedinými kalhotami v mém šatníku jsou do teď ty s vysokým pasem. Cítím se v nich nejlépe, protože bříško trochu stáhnou a nejde tolik vidět. Ale to jsem odstoupila trochu z cesty. Zkrátka a jednoduše jsem chtěla získat ono vysněné ploché břicho. Ale moje tělo bylo v opozici.
Odjakživa jsem byla trochu línější člověk a nic co mě moc nebaví jsem prostě nedělala. Takže dokopat se ke cvičení pro mě nebylo vůbec jednoduché. Asi před rokem jsem na YouTube našla video nějaké holčiny, kde vyprávěla o tom, jak za měsíc dost shodila díky 30 minutám cvičení denně a zdravé stravě. Ve videu samozřejmě nesměly chybět fotky před a po cvičení. V moment, kdy jsem je viděla, mi spadla brada. Taková změna za pouhý měsíc? Neuvěřitelná motivace. Jméno oné youtuberny už si nepamatuji, ale jsem si jistá, že takových videí najdete na internetu mnoho. Konkrétně vyprávěla o cvičení 30 day shred od Jilllian Michaels. Tento program už je v teď myslím dost známý a jsem si docela jistá, že mnozí z vás toto cvičení zkusili. Pro toho kdo neví o co jde, tak se jedná o 30 denní cvičící program, který se skládá ze 3 videí - podle každého cvičíte 10 dní. Slibuje zbavení se tuků a zpevnění těla - samozřejmě. Každopádně jsem si hned začala hledat další videa od lidí, co si tímto cvičením prošli a všichni ho hodnotili pozitivně.
Hned další den jsem naběhla do obchodu se sportovním vybavením, koupila si karimatku, kilové činky a nějaké to oblečení na sport, aby se mi do toho cvičení více chtělo, víte jak... Smějící se Večer jsem si zapla první level a s velkým odhodláním a cílem jsem začla cvičit. Toto nadšení mi vydrželo asi jen 15 minut. Představte si člověka s absolutním odporem ke sportu, co se nikdy nehýbal, jak ze dne na den rozhodne cvičit něco takového. Takže jsem video zklamaná vypla s tím, že zítra to už zvládnu celé. To jsem si ale jen myslela. Další den jsem se probudila v šílených bolestech snad všechn svalů co v těle mám. Nemohla jsem vstát z postele, pořádně chodit, zkrátka mě bolelo celé tělo. Tudíž jsem další den necvičila vůbec. O den později jsem se opět odhodlaná postavila na karimatku a již s menším nadšení jsem odcvičila celé video! Nevěřili byste mi, jak jsem na sebe byla pyšná. Každopádně další den se opakovala ta šílená bolest. Tentokrát jsem se ale překonala a cvičila, opět celé video. Tím ale na delší dobu veškerý můj pohyb skončil. Další den se mi nechtělo, den poté to samé a pak už jsem úplně zapoměla, že jsem vůbec něco cvičila. Na začátku jsem psala, že se při tomto cvičení musí dodržovat nějaká zdravější strava, protože jak jistě každý ví, strava je alfa a omega každé tělesné změny. A co myslíte, dodržovala jsem ji? Spíš jsem si myslela, že ji dodržuji. Sice jsem nejedla sladké, ale věci jako bílé pečivo a kalorické bomby byly denně na mém jídelníčku.
Pár měsíců na to jsem se opět podívala do zrcadla a rozhodla se s cvičením podle Jillian opět začít. Tentokrát mi to vydrželo asi jen 7 dní, jelikož jsem poté odjela na dovolenou a komu by se chtělo na dovolené cvičit, jsem si říkala. Takže jsem opět zklamala sama sebe. Takto se to opakovalo asi ještě dvakrát. Po pár měsících jsem zase začala, ale nikdy mi to nevydrželo déle jak 8 dní. Jednoduše jsem se nikdy nedostala za první level.
Byla jsem ze sebe zklamaná, moc jsem chtěla zhubnout, ale lenost asi byla silnější než veškeré mé přesvědčení. Vyhledávala jsem na internetu různé tipy na hubnutí, ale nikdy jsem nic z toho nevyzkoušla. Asi dva měsíce zpět jsem narazila na něco, co mě celkem zaujalo. Jednalo se o nějaký tip diety, jejíž hlavní pointa je omezení sacharidů a jejich nahrazení bílkovinami a tuky. Princip by podle všeho měl spočívat v tom, že se za nějakou dobu tělo naučí přijímat energii z tuků a proteinů, a nepotřebuje sacharidy. Okamžite jsem si našla na internetu soupis potravin s nejnižším obsahem sacharidů s odhodláním, že to podstoupím a uvidím.Do toho jsem civičila, tentokrát už ne podle Jillian ale podle sebe. Našla jsem si na internetu pár videí se cvičením na inspiraci a sestavila si jakýsi "plán", který jsem dodržovala. Celé mi to vydrželo asi jen týden. Celé jsem to zabila tím, když jsem přišla k našim domů a na stole ležel čerstvě upečený domácí štrůdl. Jistě že jsem neodolala a zprasila snad půl plechu. Celkem mě ale překvapily výsledky. Za ten týden dodržování této nízkosacharidová stravy jsem shodila 1,5 kila. Od té doby ale stravu nedodržuji, cvičení mi ale vydrželo až do teď, co píšu tento článek. Váha se mi vrátila zpět tam kde byla, a to na 61,7 kg, což mi prostě na mou minivýšku 165 cm přijde prostě moc. Takže jsem se dnešním dnem rozhodla, že se k této stravě opět vrátím a tentokrát ji dodržím tak, jak se má. Tento článek beru spíše i jako motivaci pro mě samotnou, jako určitou zodpovědnost přinést vám aktuální informace jak jsem na tom se svou váhou, kondicí, stravou atd. Docela mě mrzí, že můj blog nemá moc čtenářů, a pravidelné už vůbec ne, aby mě mohli podporovat. Pokud Vás zajímají věci okolo cvičení a zdravé stravy tak bych byla ráda kdybyste můj blog sledovali pravidelně protože to teď bude téma, na které se chci zaměřit. Pokud byste měli zájem o konkrétní články nebo informace, které s tímto tématem souvisí, budu ráda když mi napíšete do komentářů, stejně tak jako informace o tom, zda-li vy cvičíte, případně jak dlouho nebo co. :)
Na záver jen chci říct, abyste nebyli slepí a naučili se vidět na sobě nedostatky. Ne kvůli ostatním, ale kvůli sobě. ♥

"Dáš mi druhou šanci?"

19. března 2016 v 21:05 | Mia |  Vztahy
Představte si následující situaci.
Jste v překrásném dlouholetém vztahu s ženou/mužem svých snů. Všichni Vám tento vztah neskutečně závidí. Máte toho hromadu společného - společné názory, koníčky, vzpomínky... a trávíte veškerý svůj volný čas spolu. Zdá se, že už to nemůže být lepší.
Jednoho krásného slunečného dne se probudíte. Je sobota, deset hodin odpoledne, a první myšlenka co Vám vběhne do hlavy je to, že za dvě hodiny má přijít Vaše drahá polovička na oběd a vy musíte navařit. V lednici máte na od včera nakoupené veškeré suroviny, takže vejdete do kuchyně a začnete s přípravou amerických brambor a přírodního kuřecího řízku.
Jídlo je již hotové, hodiny ukazují půl dvanácté kterými nechcete plítvat. Obléknete si slušné oblečení, aby Váš partner/ Vaše partnerka měla z oběda ještě větší požitak, víte o čem mluvím. :) Po převléknutí už jen sedíte u stolu a vyčkáváte minuty, kdy dorazí. Dvanáct, půl jedné, jedna, jídlo je již studené a polocička pořád nikde. Berete do ruky mobil a náhle Vám tón oznámí příchod SMS. "Promiň, už na to nemám, nemůžeme spolu dál být, již tě nemiluju...zbohem." Rána co nikdo nečekal. Proč zrovna teď? Proč mi nic neřekl? To ani nemluvím o rozchodu přes SMS, jak ubohé. Neodepíšete.
Prvních pár dní probrečíte, postupně začnete fakt vstřebávat, uplynou dva měsíce a Vy jste s faktem již celkem smíření. Od danného dne jste se neviděli. Možná to bude tím, že jste se přesunuli do skupiny lidí "nenávidím ho/ji a nechci ho/jí ani vidět".
Jeden pohodový den Vám večer přijde SMS, netušíte kdo by to mohl být. Podíváte se, co Vám vlastně přišlo. "Promiň, udělal/a jsem chybu, moc tě miluju...dáš mi prosím druhou šanci? Polepším se, moc prosím...". Nevíte, zdali být naštvaný/á a nebo šťastný/á. A následuje těžké rozhodnutí. Vrátit se k partnerovi? Přeci jen to moh být jen nějaký výpadek, neměl/a dobrounáladu, hodně stresu, třeba se všchno vrátí do normálu... Nebo se nemám vracet? Už mi jednou dal/a kopačky, je to důležité rozhodnutí, které se nedělá bezmyšlenkovitě. A kdyby se náhodou chtěl/a vrátit, napíšu již další den, a nenechá mě čekat dva měsíce proboha!